Upřímně, lidi.... Tahle povídka už byla jednou napsaná, dokonce je někde k přečtění, ale nepovím vám kde-
Jak už jsem napsala(nebo vlastně nenapsala), povídku totálně překopávám. Pointa zřejmě bude ta samá, ale příběh jiný. Jestli se tedy budete chtít obtěžovat s hledáním té druhé(rozuměj:první a naprosto pitomé)povídky, dám vám pidi radu-má to stejnej název. Tak, a teď si to hledejte, vy zvědavci!
(Všeobecně neuznávám sny jako seznamovací prostředek s dějem, ale tady se to tak nějak hodilo. Omlouvám se vám.)
PS, k tomu obrázku: Hořící motýl má symbolizovat pocit postavy. Připadá si jako někdo, kdo má být svobodný, ale uhořela mu ukřídla, takže nemůže létat a být nezávislý a nespoutaný.
Záblesk úsměvu, smíchu. Ruka, cuchající mi vlasy. Vlídná tvář. Dětské hry, pobíhání mezi stromy. Radostné pištění. Dort, dvoupatrový. Svíčky. Osm dvoubarevných svíček plápolá… Hluboké nadechnutí, když v tu ránu se mi zem zachvěje pod nohama. Radost ve tvářích střídá strach. Další zachvění…
Pak je tma, alespoň pro mě.
***
„Proboha, to se alespoň jednou nemůžeš chovat normálně? Tohle uděláš vždycky!"křičí na mě nějaký kluk a ukazuje na mrtvolu ležící před námi na mokré cestě dlážděnou kočičími hlavami(Myslím to jako přirovnání, ne aby si to někdo vyložil špatně!).
„Ale Thomasi..."
„Sakra, sklapni! Mohl to být normální úchyl, kterýho bys zvládla levou zadní! Mohl to být dokonce přítel! Co když někdy zabiješ někoho nevinýho?!"zaječí kluk, a já si konečně uvědomím, že je to můj bratr.
„Ale..."snažím se bránit, ale nenechýá mě domluvit.
„Ale co? Omluvíš se mu? Půjdeš mu na pohřeb? To bys neudělala, znám tě! Já už toho mám dost!"
„Thomasi, poslouchej mě! Nebyl to přítel. Byl to jeden z nich. Snažil se nás zabít..."
„Ale co kdyby...?"zašeptá.
„Thome, nech toho. Víš moc dobře, co bychom dělali. To co vždycky,"řeknu a smutně se na něj podívám.
***
Probudila jsem se a zděšeně zalapala po dechu. Proč teď? Tenhle sen se mi nezdál snad už věky, tak proč teď, zatraceně?
Nejistě jsem se ohlédnula po hodinách - bylo půl páté. S povzdychnutím jsem sebou hodila zpět do peřin a snažila jsem se usnout, ale nemohla jsem ani zamhouřit oči. Asi sedm minut jsem koukala do stropu - a pak jsem vyskočila na nohy, vystartovala po nočním stolku a shrábla z něj notebook. Nemůžu sice spát, ale psát ano! A když psát můžu, tak psát budu.
Zabrala jsem si místo na gauči vedle svých slintajících miláčků a začala zuřivě datlovat. Přímo jsem drtila klávesy, protože jsem byla naštvaná na svoji hlavu. Tak se to taky promítlo do příběhu Caisie, že. Systematicky zničila dvě skleničky a talíř a jejímu nepříteli se stala velmi, ale velmi nepěkná nehoda. Dost ošklivý pád ze schodů. Jedna nebo dvě zlomeniny, otřes mozku… Au.
Během psaní jsem asi omylem shodila zlatíčka, protože když jsem dopsala, dívali se na mě ublíženým a vyčítavým pohledem. Zděsila jsem se.
„Ježiši, promiňte!” zapištěla jsem. Jako omluvu jsem jim nabídla keks. Vrhli se po něm, pak mě přátelsky olízli a šli si po svém. Díkybohu, že jsou tak uplatitelní. Drahoušci moji zlatí.
Po dopsání obzvlášť krátké kapitoly nové povídky zvané Neohlížej se jsem odešla do kuchyně a na rozžhavenou plotnu jsem položila pánev s plátky slaniny. Postavila jsem na čaj a šla vypnout počítač.
Obrazovka vyloženě přitahovala jako magnet a já měla co dělat, abych si znovu nesedla ke klávesnici. Nervózně jsem zaklapla notebook a vykoukla z okna, jestli tam snad nebude.... A on tam stál, opíral se o zeď vedle Starbucks. Jako každý den, trvalo to už asi tři, možná čtyři měsíce. Zamračila jsem se a odstoupila od okna. Podezření ve mně klíčilo už hezkých pár dní. Podezření, že mě někdo sleduje. Proč…? Myslím, že jsem to věděla. Jenom jsem si to nechtěla přiznat.
Náhle jsem ucítila zvláštní zápach. Ach, sakra! Slanina! Odběhla jsem do kuchyně a tak tak jsem zachránila slaninu před spálením. Rychle jsem do pánve rozklepla tři vejce a obezřetně sledovala, jak bílek postupně získává barvu a žloutek tuhne.
Snídaně byla nakonec výborná, i přes občasnou spáleninu, ale dokázala jsem sníst jenom pár soust. Žaludek jsem měla jako na vodě, proto jsem talíř během chvilky odstrčila.
Předtím, než jsem odešla do práce, jsem zalila bazalku, která schlíple živořila na okením parapetu, vyvenčila Dvojku, jak jsem říkala svým psům, a dokonce jsem napsala SMSku své kamarádce Christie, jestli by nezašla do kavárny. Když být normální, tak být normální. Bez výjimky.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jo, lidi. Potřebuju radu. Nedokážu pro tuhle holu vymyslet jméno. Mělo by tam být r, ale nic mě nenapadá, aby to znělo dost... Prostě dost nenormálně. Já ráda neobyčejná jména :)
